Článek \"Život a smrt M. P. Todiky\"

  Posledni-louceni-1 Posledni-louceni-2

Posledni-louceni-3

todika- článek s odstavci

POSLEDNÍ BOLEST

ŽIVOT A SMRT  M. P. TODIKY

Teď se spustí závěrka fotoaparátu. V obličeji Michaila Petroviče se zračí výraz k vyfocení, snaží se o jakýsi poloúsměv, a zdá se,  jako by hleděl za nějakou nám neviditelnou čáru. Vedle něj se usmívá manželka, která, jako ostatně nikdo z nás smrtelníků, pochopitelně netuší, co bude zítra.. Kdyby byl Michail Petrovič věděl, že to je jeho poslední fotografie, že po cvaknutí spouště,  které zaznělo v neděli prvního října 1988, mu zbývá už jen necelý rok života, jak by se zachoval? Sotva by asi chtěl něco měnit...

Jeho poslední poledne v den 10. září 1989 probíhalo jako vždycky: zase byla neděle a on se zase místo odpočinku věnoval lidem.  Chystal se s manželkou na návštěvu, když vtom dorazila nějaká žena z Pjatigorsku.

—        Jdi sama. — řekl Michail Petrovič Albíně Viktorovně, — přijdu za tebou o něco později.

—        Žena z Pjatigorsku pak vzpomínala:

"Řekl, že přinese lék a šel směrem k tamhletomu pokoji. Jenže na prahu upadl.... V tu chvíli u dveří někdo zazvonil. Vstoupil jakýsi muž, okamžitě pochopil, co se stalo a zahájil u Michaila Petroviče umělé dýchání. To trvalo dost dlouho, až do chvíle, než konečně dorazila záchranka.."

—        I kdybych byl přímo za dveřmi — uklidňoval je doktor posléze, — stejně bych to nezvládl. Smrt nastala okamžitě. Srdeční nedostatečnost.

—        A tak se učitelka z Pjatigorsku a zástupce vedoucíhovelké továrny z Rigy (to on prováděl umělé dýchání), kteří si původně přijeli pro lék, stali svědky skonu muže, který tolika tisícům lidí zachraňoval život. 

—        Ale vždyť on si nikdy nestěžoval, — říká Albína Viktorovna. — Když jsem si všimla, že není ve své kůži, zeptala jsem se: Co je s tebou? — Nic mi není, opravdu. To přejde. Jednou jsme byli venku a on mi povídá: Počkej, na chvilku se zastavíme. Doma si potom potřel hrudník petrolejem, vnitřně užil kávovou lžičku, beztak nikdy nic jiného neužíval, a ulevilo se mu.

—        Mně Michail Petrovič o své nemoci řekl: Кdyž jsem psal na XVII. sjezd KSSS, věřil jsem, že se zahájením pěrestrojky bude přece jen lépe. Jenže jsem dostal z Ministerstva zdravotnictví SSSR tak byrokratické lejstro, podepsané zástupcem ministra, že tehdy jsem nejspíš dostal infarkt. A ještě mi dodalo, když přijela komise z Farmakologického výboru.

 

Průběh rozhovoru s vedoucím komise jsem popsal v č. 12 z roku 1988. Podotýkám, že tento rozhovor lze klidně  nazvat předpojatým výslechem. A zde je dopis z MZ SSSR

(pravopis ponechán bez úprav):

Váš dopis adresovaný 27. sjezdu KS SSSR byl důkladně posouzen na MZ SSSR, a to za účasti vysoce kvalifikovaných odborníků různých profesí. Odborníci odcestovali do Kišiněva, kde na základě pečlivého prostudování materiálů o používání Vámi připraveného prostředku k léčbě různě nemocných pacientů rozhodli,  že Váš prostředek (směs zelených ořechů a petroleje) nedisponuje terapeutickým účinkem, jenž je mu připisován, a nemůže být v medicínské praxi používán jako lék.

Použití uvedeného prostředku u nemocných, jakož i Vaše další provozování nezákonného léčitelství považuje Ministerstvo zdravotnictví SSSR za nepřípustné. Připomínáme, že jste byl opakovaně upozorněn orgány prokuratury na odpovědnost za používání Vašeho přípravku bez příslušného povolení.

Zástupce ministra.

Podpis.

Jak bylo řečeno výše, když si Michail Petrovič přečetl tento text, udělalo se mu zle, a řekl si, že to může špatně skončit. Začal se natírat petrolejem a pít ho. Brzy se mu ulevilo. Pak zašel na polikliniku Lečsanupra, kde zjistili, že prodělal infarkt. Různě ho zrentgenovali a podivili se. V oblasti jizvy bývá zpravidla mrtvá zóna, vysvětlili mu, ale tady svaly fungují. Je tam jen poinfarktová jizva...

 

Dostával ale i jiné dopisy.

Úřad pro montáže vrtných věží Usinského trustu vrtných prací z výrobního sdružení Кominěfť Vám děkuje, že jste vrátil do života naši zaměstnankyni Valentinu Viktorovnu Volovnikovou... S pozdravem vedoucí úřadu... Tajemník stranického  byra... Předseda odborového výboru...“

 

 

„Státnímu výboru pro vynálezy SSSR.

Potvrzení. Já, Světlana Alexandrova Baškirovová, potvrzuji, že už 3 roky užívám lék docenta M. P. Todiky z Kišiněva... V roce 1985 mi byla v ONC AMN SSSR odstraněna mléčná žláza. Ačkoli jsem se po tomto zákroku už dále nikam neobracela a neabsolvovala chemoterapeutickou kúru, cítím se dobře...

Pana Todiku jsem vyhledala na radu kosmonauta G. S. Titova, který  napsal Michailu Petroviči dopis s prosbou o pomoc.“

 

Devítiletá holčička z Kyjeva byla v onkologickém ústavu hospitalizována s diagnózou cirhóza jater. S upřímností jemu vlastní řekl její lékař rodičům: z cirhózy ještě žádného krále nevyléčili... Matka zařídila vše kolem pohřbu, а pak se vydala do Kišiněva k M.P.  Už jen kvůli tomu, aby si v budoucnu nevyčítala, že nezkusila poslední prostředek. To bylo v září 1980. Za rok šla dívnka opět do školy. Matka ihned napsala do Kišiněva: dcerka zdárně roste, už je větší než já. Pak přijela s druhou dcerou, u níž rovněž hrozila cirhóza jater.  Možná to bylo dědičné..

.

Příběh paní Galiny Nikoare z vesnice  Bratjanovka v Kotovském okrese.

Třetího července 1986 mi na základě vyšetření oznámili, že musím na operaci. Po operaci mi sdělili: máte rakovinu děložního hrdla, ale jsem jedna z tisíce žen, které měly štěstí, protože vyhledaly lékaře včas. Po zákroku jsem však celou dobu krvácela, třikrát mě hospitalizovali. V zimě 1987 jsem se na vlastní pěst vydala do Moskvy na ministerstvo zdravotnictví. Odtud mě poslali do Všesvazového onkologického centra, kde mi vysvětlili, že operace v Kišiněvě neproběhla tak, jak měla.  Jela jsem zpátky do Kišiněva: co jste mi to proboha provedli? Udělala jsem všechno, co se dalo, — odpověděla mi ošetřující lékařka. A když jsem odcházela z onkocentra, mluvila jsem s nějakou paní bez vlasů, která tam byla již  potřetí na chemoterapii, dnes už není mezi námi. A ta mi dala adresu Michaila Petroviče... Brala jsem jeho lék a za tři měsíce jsem otěhotněla.  Michaila Petroviče zpráva o mém těhotenství velice potěšila. Ohledně jména jsem měla jasno — když to bude chlapec, bude se jmenovat Míša, když holčička, pojmenuji ji Natálie. To jako by znamenalo laskavost, naděje. Mojí holčičce je už přes rok... А to jsem ani netušila, jestli vůbec budu žít, natožpak že rodit.“

 

DOPIS Z.D.ANDREJEVOVÉ.

Vážený pane Dimitrenko! Odpusťte, že Vás oslovuji tak oficiálně, ale bohužel neznám Vaše křestní jméno. Chci Vám z celého srdce poděkovat za článek „Silnější než bolest – naděje“ v č. 12 časopisu Zemědělství Moldávie. Když jsem se dozvěděla o existenci tohoto článku, vypravila jsem se do knihovny, abych si ho přečetla a přepsala – na moskevských stáncích ho nemají. Jde o to, že já jsem přesně ten člověk, o nichž jste v závěru článku slíbil povyprávět.  Přede dvěma lety mi v okresní onkologické léčebně přiznali druhý, a potom i první, jak se u nás říká „trvalý“ (na dva roky), stupeň invalidity. Neoperovali mě, protože nádor byl moc velký. Běhala jsem od jednoho doktora k druhému, od profesorům k babkám kořenářkám, ale bylo mi pořád hůř. Před rokem jsem náhodou zaslechla o léku moldavského vědce, rozjela jsem se do Kišiněva, dostala (zcela zdarma!!!) lék a začala si dělat obklady i užívat vnitřně extrakt ořechu v petroleji. Když jsem přišla na další pravidelnou kontrolu k onkoložce L. N. Lišné, nesmírně se podivila — nádor se zřetelně zmenšil, a najednou byl pohyblivý... Netvrdím, že se stal zázrak, jsem samozřejmě ještě pořád nemocný člověk, ale vrátila se mi naděje, a ani bolesti už nejsou tak velké. A za to všechno vděčím Michailu Petroviči Todikovi... Michail Petrovič je obětavý člověk, skutečný humanista, ale i on se přece může unavit, onemocnět, a co bychom si pak počali my, kdo jsme závislí na jeho léku?

 

U Michaila Petroviče jsem viděl knihu Samuila Maršaka, kterou mu daroval jeden z básníkových příbuzných, už si nevzpomínám, zda syn nebo zeť. Lidový lékař vysvětlil:  Čtyřletý vnuk  v Maršakově rodině bolestí umíral noc co noc po dobu čtyř let. Za celé ty čtyři roky nikdo nedokázal ani stanovit diagnózu. Můj lék ho vyléčil na poprvé.“

 

A tady je fotografie člověka, kterého zná celá zem. Na rubu je napsáno: Aktivnímu účastníkovi Vlastenecké války, drahému Michailu Petroviči Todikovi na znamení díků za péči o sovětské lidi, za pomoc se zlepšováním jejich zdravotního stavu. Se srdečným pozdravem I. D. Papanin.  3. srpna  1976.

A zde je komentář samotného Michaila Petroviče: V roce 1976,  28. července, byl v Moskvě zahájen mezinárodní geografický kongres. Byl jsem jeho delegátem. Spatřil jsem, jak Ivan Dmitrijevič přichází k tribuně a napadá na jednu nohu... Po jediném obkladu vyhodil psí kožešinu, do níž si nohu po mnoho let balil a chránil ji tak před sebemenším chladem.“

 

Michail Petrovič vyléčil i kosmonauta Pavla Romanoviče Popoviče, jehož dle jeho vlastních slov zbavil chronického zápalu plic.

 

Od té doby se datuje přátelství s obyvateli Hvězdného městečka. Mnohým z nich pomáhal zlepšit zdraví.

Bylo by možno uvést ještě spoustu zvučných a různých jmen. Obyvatel Leningradu, Jakutska, Grozného, Magadanu a Dněpropetrovska. Ale nejspíš nemá cenu se tím ještě dále zbývat.  Celkově se nabízí následující závěr: na to, aby bylo možno označit přípravek pana M. P. za schizofrenní ideu, existuje příliš mnoho svědků. А tentýž názor opakovně vyslovili  i lékaři...

 

Mnohým lék nepomáhal. Ani při radikulitidě se nedostavil efekt pokaždé. М. P. tyto varianty nepopíral.         V případech onkologických onemocnění má obecně za to, že polovině pacientů přípravek nepomáhá.  Zejména těm, jejichž nemoc byla zanedbaná. Dále je třeba poznamenat, že i sami nemocní - v obavě, aby neurazili léčitele -  jsou někdy ochotni chválit jeho lék a vydávat svá přání za skutečnost, jen aby nepřišli o poslední kapku naděje, pověstné poslední stéblo. I to je nutno vzít v úvahu. 

 

Definitivně zjistit efektivitu extraktu  žurnalistickými prostředky nebylo možné. Lékaři neuznali za  reálný   ani jediný případ vyléčení. To ostatně vyplývá i z článku publikovaného v tomto čísle.  Pokud nemocný zemřel, prohlašují, že měl skutečně rakovinu. A že léčení petrolejem jen uspíšilo smrt. No a pokud se někdo uzdravil navzdory očekávání, pak to nebyla rakovina. A Todikova extraktu se to netýká. А co výsledky vyšetření potvrzující onemocnění, diagnózu? To je vlastně omyl kolegů, kteří neškodný nádor považovali za jeho hrozný zhoubný protiklad. Takovéto dokazování se používalo ve sto procentech případů a i takovém počtu případů bylo uznáno za dostačující. To pochopitelně nemůže nevyvolat pochybnosti.

 

Jistě, rychlé vyléčení jakékoli vážné nemoci se musí považovat za zázrak.  Jestliže se organismus po dlouhá léta vyvíjel podle nezdravého schématu, ztratil možnost bojovat, a chystal se vytvořit nádor nebo znehybnit klouby, je velmi těžké přesměrovat najednou jeho vývoj jinam. М. P. se proto domníval, že v raných stadiích nemoci jeho lék pomůže organismu úspěšně vzdorovat neduhu, kdežto v zanedbaných případech jsou k pokusu o ovlivnění patologického procesu potřeba litry přípravku. V této souvislosti  se jako velmi přesvědčivá jeví slova Z. D. Andrejevové: Já jsem samozřejmě ještě pořád nemocný člověk, ale vrátila se mi naděje, a mé bolesti se zmírnily... Pro člověka v její situaci to  vůbec není málo.

Aniž bych se domníval, že lék pana M. P. je univerzální a všemocný, přesto jsem pociťoval křivdu pokaždé, když  jsem se na jeho adresu dočítal ironická rozhodnutí, kategorické a někdy i posměšné posudky nabízeného extraktu. Jak vzdálený byl (ach ano, byl...) Michail Petrovič obrazu veleúspěšného šarlatána, moderního léčitele, který využívá lidských slabostí.

Sláva mu nestoupla do hlavy. Lidovému léčiteli, kišiněvskému léčiteli nemocí, autorovi léčivého přípravku,  vynikajícímu lékaři... Co všechno mu lidé napsali během dvaceti let! Ale nezpychnul, nadále zůstal skromným pracantem.

 

Obstál v boji s administrativním zdravotnickým molochem. Kromě prokuratury, která na něj založila spis a shromáždila dva svazky dokumentů, kromě požadavku, aby předložil zprávu o svém psychickém zdraví a kromě narážek ohledně umístění do blázince, ho navíc anonymně špinili po telefonu a rafinovaně provokovali. Mimochodem, hned druhý den po smrti Michaila Petroviče se jakýsi tajemný  neznámý snažil  telefonicky navázat kontakt s Albínou Viktorovnou: „Zahraniční firmu zajímá, jak se věci mají. Souhlasíte se spoluprací? Michail Petrovič žádal, abychom u té firmy zjistili její podmínky.“

 

Na pouhý jeden rok jsem se tak trochu zapojil do jeho pracovní náplně a přečetl i vyslechl jsem tolik stížností, tolik plačtivých proseb a žalostných příběhů, že jsem znovu ocenil lidské kvality Michaila Petroviče. Ani v důsledku každodenního střetávání se s cizí bolestí a smrtí se nestal cynikem. S opovržením vyprávěl o jistém lékaři, který po nevydařené operaci v odpověď na mateřské zoufalé prosby, aby nějak pomohl její umírající dceři, zažertoval: Popa botează, dar zile nu dă. Což se dá přeložit jako: pop křtí, ale život nezaručí.

S pocitem účasti pomáhal dalším a dalším lidem, vzdáleným i blízkým.

Zdá se, že i na vývoj vědy nahlížel zcela dialekticky. Kdyby spousta lidí začala hledat prostředek na léčbu rakoviny, už by ho dávno našli, říkal. V otázkách ochrany zdraví neuznával lobbování ani kastování. Prý i jeden člověk dokáže nabídnout konstruktivní myšlenku, není nutno spoléhat jen na kolektivy specializovaných ústavů. „Kdyby každá kapka pochybovala, co sama smí a nesmí, nebylo by deště“,—dodával.

Dvacet let Michail Petrovič bojoval,  klesal pod údery dobře namazané a seřízené byrokratické mašinérie, a zase se zvedal. Jako obvykle, i v posledním roce svého života odjel několikrát do Moskvy (samozřejmě na své náklady), kde se stále domáhal vědeckého prostudování svého léku.

 

Při své poslední cestě do hlavního města mi odtud zatelefonoval, aby mi sdělil radostnou novinu: zdá se, že karcinogenita petroleje je jen mýtus! Podařilo se mu získat oficiální dokument: z hlediska toxicity má jeho přípravek index 6 a je tudíž jedovatý stejně, jako pitná voda z kohoutku.

 

Poslední bolest ho zastihla, když šel pro lék ve snaze rychle pomoci  trpícímu.

 

Nepochybně to byl člověk patřící k tak zvané staré gardě. Se zvlášť vyvinutým smyslem pro sebekontrolu a sebereflexi. Vývoj tohoto jeho smyslu ovlivnily nejprve roky úmorné práce v období represí a pak roky pronásledování za léčení bez diplomu. Pokud ale v rozhovoru vycítil ve svém protějšku stejně smýšlejícího člověka nebo člověka, který potřebuje pomoci, dokázal se pomaličku proměnit.

 

Stále před sebou vidím jeho černé jasné oči, vyzařující bolest a skrytou úzkost. Pročítá, co jsem o něm napsal a nezvykle tiše se ptá:

— Vážně mám tak zastřený hlas, jak jste napsal?..

Tak to často bývá: až když člověk zemře, začneš ho lépe chápat, vidět jeho činy v jiném světle, a uskutečněné  drobnosti, které ti dřív připadaly  malicherné, najednou nesmírně nabudou na významu.  Po smrti Michaila Petroviče jsem to tak měl i já...

 

Koho hledáme mezi lidmi žijícími  kolem nás? Koho šikanujeme a ponižujeme, prohlaujíce přitom sami sebe za bojovníky za mravnost a svobodu osobnosti? I. P. Ščerbanesku z Kišiněva  po dvacet let léčil těžké choroby pomocí thymolu. Bojoval, dokazoval, a na sklonku života se vzdal a vzal s sebou i tajemství svého umění. Manželka Michaila Petroviče, jeho pomocnice a spolupracovnice Albína Viktorovna netouží vzít na svá bedra těžké břímě svého zesnulého manžela.

Oficiální medicína metodu M. P. Todiky dodnes neuznala. Kvůli tomu, že neměl lékařské vzdělání. Ve skutečnosti ovšem neuznává ani metody dalšího  přirozeného talentu, nadaného vynálezce netradičních léčebných metod, rovněž Kišiněvana, Nikona Semjonoviče Reiljana. A ten má dokonce nejen lékařské vzdělání, ale i titul zasloužilý lékař republiky.

Taková je zatím u nás cena za humanitu a filantropii.

DIMITRENKO

 Foto autora

Kontaktujte nás

E !EMAIL

T !TELEFON